Už jako malého mě fascinoval míč, jakou rychlostí a lehkostí stále někam létá. Často míč létal tak rychle, že jen málo překážek v jeho letu zůstávalo pohromadě, a tak mě rodiče velice šikovně nasměrovali na stolní tenis. Míček zde létal také rychle, ale nic nerozbíjel. Ovšem zapomněli na malý detail, a tím byly mé věčně neposedné nohy, které nakonec způsobily první osudový krok v mém životě. „Táto, mámo, já chci běhat, já budu hrát tenis! “ zaznělo doma jako závan čerstvého, avšak neznámého vánku. Nikdo z rodiny tenis nehrál, nebylo o koho se opřít, informace se hledaly, kde se dalo. Jednou rodiče slyšeli: už je pozdě začít, podruhé: bude malý, potřetí: má málo bodů. Prostě najít profesionálního trenéra bylo nemožné. První rok jsem tedy s rodiči a sestrou jezdil po turnajích na Slovensku, protože v Čechách mě nebrali. Ovšem moje touha stát se novým Ivanem Lendlem vítězila. Tenis jsem si zamiloval. Táta mě učil na Spořilově, i když to byl cholerik, tak měl učitelské nadání, stále někde hledal informace, zkoušel, experimentoval, prostě si se mnou hrál. Hráli jsme fotbal, jezdili na hory, na kole a plavali. Čas tak lehce plynul, hrál jsem tenisové turnaje, volejbal, fotbal, lyže, kolo, plavání, běh, vše mě bavilo. Ano, tenis byl tím hlavním hybatelem, kde jsem sám za sebe soupeřil, bojoval, snažil se vyhrávat, abych to chlapské já tak nějak nasytil. Pravidlo nechat vítěze zamést obě strany dvorce a naopak méně šťastného hráče nechat soudcovat další zápas bylo nadčasové. Hráče to vedlo k principu fair play, k přátelství a spolupráci. Moje tréninkové krůčky s tátou trvaly dlouhých patnáct let. Byl to takový trénink pokus omyl, ovšem s láskou a nadšením. V mých patnácti letech přišel můj první opravdový trenér, pan Kubec, z dnešního pohledu můžu říct, že to bylo velké štěstí. Byl to Pan trenér, zkušený, pracovitý, žil tenisem, a jeho principy a metody učení byly parádní. A v té chvíli jsem si uvědomil, kolik toho vlastně nevím a kolik se toho musím ještě naučit. Byl to velký milník mého života nejen proto, že jsem se sám hodně zlepšil, ale pochopil jsem, jak moc je důležité mít za sebou zkušeného, zapáleného profesionála. V šestnácti letech jsem vyhrál první „áčko “ a bylo to právě včas. Přišla druhá osudová chvíle a tou byla „sametová revoluce”, otevření hranic a výjezd do Německa. Pan Kubec mi domluvil hraní v Německu, bylo to vše zajímavé, všichni byli pozitivně naladěni, i po občasném prohraném zápase přišli, pogratulovali, pochválili, povzbudili, prostě vám otevírali srdce. Ten přístup a kultura byla tak jiná, ale pro mě přesto tak samozřejmá, že jsem se tam cítil jako doma. V tu dobu jsem si uvědomil, že tenis mě od dětství fascinoval nejen tou hrou samotnou, ale i tím prostředím kolem, které vytvářejí vzdělaní, vědomí lidé. Jedním z nich byl Gernot, velký životní kamarád, který mě nasměroval tím správným směrem. Pamatuji si, když mě jako devatenáctiletého přihlásil na můj první mužský turnaj v Německu a já ho vyhrál! Kamery, rozhovory a nevídaných 2000 marek …a ten pocit svobody, když jsem se po turnaji vrátil na univerzitu a přijel v autě, které jsem si z velké časti mohl zaplatit sám. Musím uznat, že pro neposedné dítě, jakým jsem byl, mělo dětství a mládí plné sportu a společného času s rodiči z dnešního pohledu zvláštní kouzlo. Kouzlo, které jsem se rozhodl přenést do našeho současného času a založit Open Tennis Academy, která by ten kouzelný čas rodičům a dětem měla dát v té čisté podobě, jak si to pamatuji já. Život v tomto rytmu běžel svižně a zkušenosti, které jsem v této etapě života nabyl, jsou pevným základem pyramidy, kterou jsem použil ve své teorii trénování. „Richardova pyramida úspěchu” je způsob empatického trénování dětí, založený na lehkých a těžkých správných kombinacích úderů, které se častým opakováním zautomatizují a vedou k vlastní aktivitě, uvolnění a předvídání hry soupeře. Při rozdílnosti somatotypů, povah a talentů dětí je kladen důraz na jinou složku pyramidy tak, aby se vystavěla co nejsouměrněji. Nejpilnější žákyní v tomto směru byla Nikolka Bartůňková, která v naší akademii trénovala od 4 do 14 let, a ve čtrnácti byla nejlepší hráčkou světa. Těch 25 let fungování akademie přineslo mnoho dalších příběhů dětí, hodně se jich stalo mistry republiky, někteří šli na prestižní univerzity do zahraničí a někteří u nás v akademii zůstali a stali se tenisovými trenéry. Posledním osudovým krokem potom bylo založení mé vlastní rodiny. Jak se říká, muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna.  S mou ženou Lucií máme dceru Kristýnku a syna Matýska. Rodina nám dá na vše trochu jiný, nový pohled. A díky rodině jsem pohled na trénovaní dětí zasadil do ještě pevnějších základů plných otevřenosti, laskavosti, odvahy, spolupráce, tolerance a respektu. Naplno jsem pochopil, že dětský úsměv je to, co nás žene ke kreativitě a získání větší empatie.  A naším cílem je nejen naučit děti tenis, ale umožnit jim pochopit sport jako celek, jako součást života, která vám dává odvahu a energii žít s úsměvem.  Vzájemná inspirace nás a naši akademii vede k inovacím. Také to nás přivedlo k myšlence propojit sport více s přírodou a velkou část tréninku trávit v přírodě. Snad i naše adresa U Michelského lesa nás k tomuto předurčuje. Budeme rádi, když k nám najdete se svými malými dětmi cestu a necháte je u nás růst a prožít ten jejich velký příběh.

Za náš tým:

Richard Dražný,